Syn pána zla - 58. kapitola

Alecto se lstivě usmál tak, že z toho řediteli lezl mráz po zádech.

„Musíte mi pak dát seznam těch, na které lidi si mám dát pozor, ano?"

Ředitel přikývl a pousmál se, stejně jako Ron s Hermionou.

Ovšem ozvalo se zaklepání, proto se Alecto zvedl a přiložil si prst k ústům na znamení, že mají být tiše. Opatrně s postavil a přešel ke dveřím. V příštím okamžiku zaklepal na dveře v odpověď. Rychle ustoupil, protože návštěvník dveře prudce rozrazil. Byla to Miranda. Alecto se na ni oslnivě usmál.

„Tak, Rone, Hermiono, tohle je profesorka... profesorka... Mc...Mc..."

„McKinsová. Velmi mě těší, Alecto, že si pamatuješ mé příjmení."

„Vy osobně jste mi ho nikdy neříkala, paní profesorko," opět se na ní oslnivě usmál.

„No, když myslíš," ušklíbla se a pohlédla na nové studenty.

„Nezmínil jsi se, že hodláš přijmout nové studenty," mírně se zamračila na ředitele.

„To je fakt, ale myslím si, že se Vám pan ředitel nemusí svěřovat se vším, co dělá, ne? Vy si snad myslíte něco jiného?"

Miranda se zamračila. Ten kluk jí začal lézt na nervy.

Nadechla se a chtěla odporovat, ale Alecto byl rychlejší.

„No, tak my půjdeme, pane řediteli. Ron s Hermionou se musí seznámit se spolužáky a mohli bychom se začít doučovat zameškanou látku. Ještě se chci zeptat... Ron bude s námi na pokoji, že? S pomocí ostatních kluků od nás z pokoje najdeme ten Hermionin, kde jsou ostatní děvčata..."

„Tvůj přítel bude samozřejmě s vámi na pokoji. A tvá kamarádka... ta bude na pokoji s děvčaty v tvém ročníku. Je jich osm, takže se připojí k děvčatům v druhém pokoji, kde jsou jen čtyři. Snad Vám to nevadí, slečno?"

„Samozřejmě, že ne, pane řediteli. Už se těším, až se s děvčaty seznámím."

„Výborně, jsem moc rád, že jste to přijala tak dobře," pousmál se.

„Můžeme už jít, pane?" zeptal se Ron.

„Samozřejmě, pane Wesley. Klidně můžete odejít. Alecto, ty znáš cestu, že?"

Alecto se jen zasmál.

„Ano, pane. Byl jsem tady už tolikrát, že si cestu už stoprocentně pamatuju."

S mírnou směšnou úklonou prošel kolem Mirandy a odešel i s jeho přáteli. Ron se zachichotal nad Alectovým „nevinným" vtípkem, zato Hermiona nezklamala a zatvářila se docela pohoršeně.

Miranda zatím pukala vzteky. Ten malý ignorant jí pil krev. Evidentně chlapec vystrčil drápky.

A to se jí nelíbilo. Pokud si chtěl hoch udržet zdravý krček, měl držet hubu a krok a neplést se do věcí, kterým by radši ani neměl rozumět. Vlastně, ani by jim neměl chtít rozumět.


„Co to mělo znamenat?" prskla na ředitele.

To bylo to jediné, co slyšeli, než uslyšeli kroky. Měli původně v plánu poslouchat, ale nově příchozí profesor jim překazil plány.

Alecto vše maskoval tím, že si zavazoval tkaničku.

„Poslouchat se nemá, mládeži," promluvil klidným, snad trochu nebezpečně zabarveným hlasem.

Alecto roztržitě vzhlédl. Muž měl černé vlasy, ostražité modré oči a vysokou, trochu robustnější postavu. Vypadal silně... a jistým způsobem nebezpečně.

„Pane, já si jen zavazoval tkaničku," otočil se na své přátele a pousmál se.

„Můžeme jít, pojďte."

Prošli kolem profesora, který se za nimi nebezpečně díval.

Muž vešel do ředitelny a než zavřel dveře, tak se pozorně rozhlédl.

„Děje se něco, Solenci?" Miranda sledovala zamyšleně svého blízkého přítele, taktéž spolupracovníka, profesora Černé magie, Donnerta Solence.

„Už ne. Jen za dveřmi nebezpečně postával mladý pan Raddle a jeho přátelé, zjevně noví žáci."

Miranda začala zatínat pěsti a zrudla v obličeji.

„A dost!! Tohle hošánek přehnal!! Nemíním se s ním už víc párat. Prostě ho zabiju a světu bude líp! Mně bude líp!!"

„Mirando, nechápete, že vás ten chlapec chce jen vyprovokovat?" ředitel se na Mirandu zaujatě díval.

„Ty-" ukázala na něj naštvaně prstem „se do toho nepleť. Jsi tady jen proto, že tě tady chci. Jako ředitel jsi velice výhodný. Tohle bylo poslední rozhodnutí, které jsi bez našeho vědomí udělal, je ti to jasné?"

Alecto zatím vedl své přátele za jeho přáteli.

„Tenhle hrad je opravdu impozantní, moc se mi tady líbí. Už se těším na vyučování, na to doučování, na kroužky, které tady, jak jsi už říkal, budou..."

„Hermiono! Hermiono! Dost! Jsi tady jen krátce a ty už se rozplýváš. Uvidíme, jak se ti tady bude líbit, až zítra začne škola. Víš, co je zajímavé?"

„Co?" Ron byl celý dychtivý...

„Že když jsem tady přišel já, tak jsem byl v pátek na příčné ulici a v sobotu jsem byl nakupovat dokonce s ředitelem. Vám to ovšem pošle sova. Zajímalo by mě, proč."

„Proč? Je to naprosto jasné. Byl čtvrtek, když jsi tady přišel a dnes je neděle. Měl jsi celý víkend čas a on asi prostě nechce, abychom zameškali školu."

„Myslíš? No... to je jedno."

V tu chvíli dorazili před Alectův a teď i Ronův byt.

„Tak, jdeme," usmál se Alecto na své přátele a otevřel dveře.

Hermiona zírala s otevřenou pusou.

„No teda..."

Alecto se jen pousmál na jeho překvapené přátele.

„Ahojte, Alecto, tohle je tvá přítelkyně?" Jerry vypadal zaujatě.

Alecto jakoby ztratil nit a jen ohromeně na Jerryho zíral.

„Má přítelkyně? Dá se to tak říct, ale pojmenoval bych to jinak. Tohle je Hermiona, má kamarádka a tohle je Ron, můj kamarád, už jsem vám o nich vyprávěl," vysvětloval překotně Alecto.

„No tak hned nevyšiluj. Já jsem Jerry Twins. Tohle je Alechandro Montenevra - Španěl, Jean Iceturm - Francouz, Teodoric Peterson - Angličan. Asi se divíte, proč nechodil do Bradavic, ale..."

„Jerry, já umím mluvit sám," ušklíbl se pobaveně Ted.

„My," Jean cítil potřebu opravit Tedovu chybu.

„Opravdu?" Jerry podivil se s lišáckým úsměvem.

Alechandro hodil po Jerrym polštář.

Ron je ohromeně sledoval, ovšem určitým způsobem pobaveně.

Hermiona vypadala pobaveně trochu více, ale taky určitým způsobem nervózně. Proč by taky nebyla nervózní?

Odpověď je snadná. Která holka by se necítila nervózní, kdyby byla pod pohledy několika velice přitažlivých kluků? Asi žádná... Pravděpodobně.

Hermioně ovšem ta náhlá pozornost nedělala moc dobře. Musela se teď představit.

„Jsem Hermiona Grangerová, jsem z Anglie a chodila jsem do Bradavic. Ve škole jsem byla... průměrná."

Alecto, který zasedl vedle svých přátel, konkrétně Rona a Hermiony, přinesl pití a sám pil, svůj nápoj vyprskl.

„Průměrná? Hermiono... ty jsi ztracený případ. Hermiona byla nejlepší v ročníku, možná i na škole. Jen po zkouškách vždy zmatkovala, protože se bála, že ji vyhodí, že v závěrečných testech udělala chyby. No, vždy dopadla nejlépe, jak z nás tří, tak z celého ročníku, že Hermi?"

Jerry se pousmál.

Teď přišel na řadu Ron.

„Já jsem Ron Wesley, jsem Angličan a rozhodně jsem nebyl nejlepší ve třídě, jako tady naše Hermi. Byl jsem takový průměr. A to myslím vážně."

Ted vyprskl smíchy nad Ronovou poslední větou.

„Máš skvělé přátele, Alecto. Ale... proč nepřijela Ginny? Tak se jmenuje, ne?"

„Ano, jmenuje se Ginny, ale neprošla příjmačkama. A ani bych ji tu nechtěl. Musím vám něco říct..."

Alecto jim bleskurychle vysvětlil vše, co se ve škole děje.

„No, ty vole... co budeme dělat?" Jerry ohromeně zíral. Tohle ho nenapadlo ani v těch nejbujnějších snech.

„No, já bych..." Alecto se lišácky pousmál.